Březen 2012

Peter Alexander

24. března 2012 v 16:40 RAKOUSKO

Článek o Peterovi pro Petra

Když se Berta Wenzlicková, dcera obchodníka s hudebninami z Plzně, vdávala za bankovního radu Antona Neumayera z Vídně, ti dva ještě netušili, že si jejich dítě svým všestranným uměním získá srdce milionů televizních diváků. Chlapeček Peter Alexander Ferdinand Maximillian Neumayer se narodil 30. června 1926 a dodnes platí za jednoho z nejoblíbenějších zpěváků, moderátorů a bavičů v německy mluvících zemích.

Peter byl humorista odjakživa. Na základní škole bavil svými výstupy spolužáky a na gymnáziu už byl tak rozjetý, že ho vyhodili; "musel jej předčasně opustit kvůli různým žertíkům, které neustále prováděl". Tatínek ho poslal do školy do Znojma, kde roku 1944 složil maturitu. Byla to tzv. Notabitur či Kriegsabitur, jakási nouzová zkouška za zjednodušených podmínek. Tato "instituce" existovala v Německu a Rakousku během světových válek, aby se poté studenti mohli o to dříve hlásit jako dobrovolníci. Z mladého Petera se stal Flakhelfer, pomocník u vojenského letectva (dalšími známými osobnostmi na těchto pozicích byli např. spisovatel Günter Grass, kancléř Helmut Kohl či Josef Alois Ratzinger známý pod uměleckým jménem Benedikt XVI.) Poté byl Peter poslán do pracovní služby (RAD - Reichsarbeitsdienst) do Wroclawi (německy Breslau, česky Vratislav), kde se přihlásil k válečnému námořnictvu. V roce 1945 upadl do britského válečného zajetí. Dlouhé měsíce v různých táborech využíval k rozvíjení svého talentu ve formě divadelních večerů nebo hudebních improvizací.


Když se vrátil domů do Vídně, přáli si rodiče, aby studoval medicínu. Zapsal se na tamní univerzitu, navštívil jednu přednášku a to bylo všechno. Chtěl se stát hercem a usiloval o angažmá v Burgtheatru. V letech 1946 - 48 navštěvoval hereckou školu, známý Max-Reinhard-Seminar, a absolvoval s vyznamenáním. Tehdy se rozhodl, že odhodí ostatní jména a nadále se bude prezentovat jako Peter Alexander. A bylo jasné, že jeho oborem bude komedie. Sám se naučil zpívat a hrát na klavír.

Již v roce 1951 vyšla u nahrávací firmy jeho první deska, gramofonová (Das machen nur die Beine von Dolores), v roce 1953 vyhrál pěveckou soutěž v Mnichově. V následujících třiceti letech nazpíval 38 úspěšných hitů. Za své desky, filmy a televizní show obdržel četná ocenění. Pouze v Německu se odhaduje počet prodaných hudebních nosičů s jeho jménem na 46 milionů kusů.

Jeden z jeho nejúspěšnějších titulů byl Die kleine Kneipe z roku 1976 (srovnejte s Hospůdkou známou :-). Hrál v mnoha filmech, z nichž nejznámější je asi Im weissen Rössl z roku 1960. V letech 1969 - 1996 uváděl pořad Show Petera Alexandera, kde vystupoval jako moderátor, bavič, zpěvák a humorista vůbec. Sledovalo jej až 38 milionů diváků (a to pouze v Německu), což je číslo, které se jinak vyskytovalo pouze při přenosech z fotbalového mistrovství světa.

V letech 1969 - 1991 byl jedním z nejúspěšnějších umělců, co jezdili na turné v německy mluvících zemích. Velké popularity dosáhl zejména v Německu. Vstupenky na jeho koncerty byly vždy velice rychle vyprodané. Kromě cen televizní popularity jako Zlatá kamera či Bambi je nositelem Vyznamenání za zásluhy o Rakouskou republiku, dále obdržel Rakouský čestný kříž za vědu a umění I. řádu, Čestný prsten města Vídně či Vyznamenání za zásluhy o město Vídeň. V roce 2004 se umístil jako čtvrtý na seznamu 50ti nejvýznamnějších Rakušanů za posledních 50 let, kteroužto anketu pořádal deník Kurier. Od roku 2012 se můžete ve Vídni projít po náměstí Petera Alexandera, a sice v jeho domovském obvodu Döbling.

V květnu 1952 se seznámil s herečkou Hildegarde Haagen (1922-2003) a již v září téhož roku měli svatbu. Měli dvě děti, Susanne (1958-2009) a Michaela (*1963). Po smrti své ženy se Peter Alexander stáhl do ústraní. Zemřel 12. února 2011 ve věku 84 let. Příčina smrti nebyla zveřejněna. Je pohřben na hřbitově Grinzing ve Vídni.

Nyní následuje několik skladeb, které byste jako fanoušci Petera Alexandera rozhodně měli znát. :-)

Ich weiss, was dir fehlt (zde v podání Andy Borga)


Pedro - Mandolinen um Mitternacht (zde Andy Borg)


Wie Böhmen noch bei Österreich war (o tom, jak to bylo krásné, když ještě Čechy patřily k Rakousku)




Monika Martin

14. března 2012 v 16:43 RAKOUSKO


Když jsem četla životopis Ilse Bauerové (*7.5. 1962), krásné, milé a nejspíš i věčně mladé paní, kterou znáte pod uměleckým jménem Monika Martin, došla jsem k závěru, že bychom si docela pěkně popovídaly, kdybychom se někdy setkaly. Mluvily bychom o dějinách umění a folkloristice, neboť nás tato témata zajímají. Monika dokonce tyto vědy vystudovala, od roku 1990 je doktorkou filozofie. Rozplývaly bychom se nad keramikou a porcelánem (Monika je totiž majitelkou obchodu s keramikou v Grazu čili česky ve Štýrském Hradci) a rozhodně bychom se nedívaly na akční a krimi filmy, neboť Monika se domnívá (a já ostatně taky), že ubližují duši.


Monika Martin byla členkou dětského sboru při Opeře v Grazu, studovala také sólový zpěv a jejím prvním hitem byla La luna blu z roku 1996 (u nás jej možná znáte z podání Evy a Vaška). Několikrát se účastnila GP der Volksmusik, přičemž nejlépe se umístila jako druhá (r. 1997, Immer nur Sehnsucht) a třetí (r. 2006, Heute fühl ich mich wie zwanzig) na rakouském předkole GP.

V devadesátých letech kromě zpívání pracovala jako učitelka kreslení. Od roku 2000 je již pouze a jen profesionální umělkyní. Nazpívala duet se skupinou Nockalm Quintett (My love) nebo třeba s Karlem Gottem (Lass die Träume nie verloren geh'n). V roce 2006 byla Monika Martin nominována na cenu Echo, a sice jako jediná žena v kategorii "Volkstümlich". Vezmeme-li v úvahu, že o udělení této ceny rozhodují počty prodaných hudebních nosičů, vyplyne z toho fakt, že Monika byla toho roku neúspěšnější zpěvačkou v celém německy mluvícím prostoru, jinak v rámci Rakouska jí je již od r. 2000. V roce 2008 se dočkala ocenění za milion prodaných nosičů.

¨V dětství byli jejím koníčkem poštovní holubi a modely letadýlek, dnes je to hlavně sbírání míšeňského porcelánu. Jednou jsem viděla nějakou reportáž, kterak se Monika rozplývala nad tou krásou přímo v Míšni v muzeu. Když jsem jej pak navštívila i já, rovněž jsem byla nadšená. Proto vám radím: jeďte tam a budete se rozplývat taky.