Září 2012

Oktoberfest

20. září 2012 v 16:24 Trocha zeměpisu a kulturního dědictví

Žádný král, žádný ministr, nýbrž jakýsi poddůstojník bavorské národní gardy položil se svým nápadem základní kámen pro "říjnovou slavnost". Věděli jste to?

Cosi tohoto prostého člověka před dvěma staletími osvítilo a on navrhl oslavit svatbu krále Ludvíka Bavorského a princezny Terezy von Sachsen-Hildburghausen koňskými dostihy. Velitel jezdectva major Andreas von Dall'Armi pak zprostředkoval tento nápad králi Maxíkovi I. Bavorskému a ten se pro něj ihned nadchnul.


Poprvé k tomu došlo 17. října 1810: k poctě královského páru, který měl svatbu 12.10. se konaly první dostihy a tím také předchůdce Oktoberfestu na Tereziánské louce v Mnichově. Tehdá to bylo ještě na okraji města a jméno toho plácku bylo převzato od princezny Terezy.

Byla to nejspíš velice velkolepá párty, neboť se všichni shodli, že se za rok musí konat znovu. Pořadatelem byl tentokrát Landwirtschaftlicher Verein in Bayern (spolek bavorských zemědělců :-), jenž si při té příležitosti přihřál vlastní polívčičku a prezentoval zde výsledky své činnosti.

1813 se poprvé slavnost nekonala z důvodu napoleonských válek. Další roky poté se fest stal akcí financovanou ze soukromých zdrojů. 1819 jej vzali do svých rukou Münchner Stadtväter (Vím já, co to znamená? Nejspíš městští zastupitelé, či jak se jim tenkráte nadávalo. :-) Usnesli se, že v budoucnu se bude slavit bez výjimky každý rok, a sice pod dohledem města Mnichova. A na Tereziánské louce se objevovalo stále víc stánků a kolotočů, což téhle párty propůjčilo charakter lidové zábavy.

V roce 1850 měli návštěvníci extra důvod navíc k tomu, aby se pořádně opili: byla totiž slavnostně odhalena socha Bavarie, strážkyně Oktoberfestu, a byla otevřena část dvorany slávy, v níž jsou umístěny sochy velikánů německé historie. V dalších letech však fest vypadl kvůli válkám a epidemiím cholery.

1881 byl zase důvod navíc, proč něco slavit: byl zde otevřen první - dnes bychom řekli pipi gril a tradice pečených kuřat prodávaných hladovějícím návštěvníkům na Oktoberfestu byla zahájena.

Někdy na sklonku 19. století se z Oktoberfestu stalo to, co známe i my dnes. Elektrické světlo ozářilo stánky a kolotoče a pivovary zřídily na základě velké poprávky velké pivní stany (Bierzelte) s hudební produkcí. Ke stému výročí v roce 1910 bylo v tehdejším největším bierzeltu Bräurosl s dvanácti tisíci místy prodáno dvanáct tisíc hektolitrů piva.

Během světových válek a v poválečných letech se velká říjnová slavnost nekonala a občas byla na podzim nahrazena slavností menšího rozsahu.

V roce 1950 narazil mnichovský starosta Thomas Wimmer vlastníma rukama první sud a vznikla tak další tradice. Od té doby se vždycky čeká na starostu, až dorazí na louku, narazí ten první sud a vykřikne: "O'zapft is!" Tím je Oktoberfest oficiálně zahájen.


Není to však jen mírumilovně veselá a opilecky rozjařená záležitost. V září 1980 vybuchla u hlavního vchodu bomba, která usmrtila třináct lidí a přes dvě stovky návštěvníků zranila. Tento atentát patřil k nejhorším v německé historii.

Dnes je Oktoberfest největším lidovým svátkem na světě. Každoročně jej navštíví okolo šesti tisíc lidí a stále častěji to sem prý táhne Australany, Japonce a Američany (ti taky musí být u všeho :-) Piva tu tečou vodopády. V roce 2010 například, se tu rozlilo na sedm milionů tupláků. K tomu se přidá hudba všeho druhu a tancování na stolech a nálada ve festzeltu stoupá jak rtuť v teploměru. :-) Aby to na jinak poklidné Tereziánské louce nebylo tak výbušné už od božího rána, zavedlo se pravidlo, že hlučná partymusik se bude pouštět až od 18:00. Do té doby uslyšíte pouze tradiční bavorskou dechovku. Tak se tento lidový svátek prý stane atraktivnějším i pro rodiny a starší hosty.

Ke dvoustému výročí se v jižní části louky konal ještě takový historický svátek. Byl zde útulný stan, bohatý kulturní program, staré kolotoče a dokonce i nějaké dostihy proběhly. Jako za starých dobrých časů.

Co se vám vybaví, když se řekne Oktoberfest? Pivo, hezký holky, preclíky, chlapi v kožených rajtkách...?


PS: Možná jste si toho už všimli - každý rok se objeví nějaký hit (možná je jich i víc), kterému se říká Wiesenhit a toto označení nejspíš znamená, že jej lidi na Oktoberfestu moc rádi poslouchají. Já mám nejraději ten o "obyčejném klukovi z Mnichova, který procestoval celý svět, ale zjistil, že doma v Bavorsku je to stejně nejlepší".



Kerstin Gierová

5. září 2012 v 12:26 Kdo je...

Dnes bych vám ráda představila svoji oblíbenou autorku. Jmenuje se Kerstin Gierová (*1966) a pochází - stejně jako Kohouti - ze spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. Jako dítě si nic nepřála víc, než se stát spisovatelkou. Pokoušela se studovat germanistiku, anglistiku a hudební vědu, avšak nakonec získala diplom ze speciální pedagogiky a psychologie. Vystřídala vícero zaměstnání, než jí došlo, že prostě musí začít konečně psát. Zpočátku publikovala pod pseudonymy jako např. Jule Brand či Sophie Bérard. Vypráví o sobě nerada, ale prozrazuje na sebe, že je hodně zvědavá a má slabost pro citronové bonbony a jiné sladkosti. Žije s manželem a synem na venkově blízko Gladbachu (východně od Kolína nad Rýnem). Její první kniha Muži a jiné katastrofy (Männer und andere Katastrophen, 1996) byla zfilmována. V roce 2005 dostala literární cenu DeLiA za nejlepší román pro ženy (Ein unmoralisches Sonderangebot). Píše především humorné romány pro ženy, i když v posledních letech se vrhla i na tvorbu pro mládež, tedy spíše pro slečny než chlapce. U nás vydává její tvorbu nakladatelství Moba, Ikar a CooBoo.


Já ji objevila v katalogu Knižního klubu skrze knížku Každé řešení má svůj problém. A dozvěděla jsem se, že autorka si dala za úkol napsat humorný román o nevydařené sebevraždě (tak, aby to nikoho nepohoršilo, protože tohle je vážná věc) a sama byla zvědavá, jak se jí to podaří. Nápad to byl opravdu originální: hlavní hrdinka Geri plánuje skoncovat se životem, napíše spoustě lidí dopis na rozloučenou s tím, co si o nich opravdu myslí, jenže plán nevyjde a... To si umíte domyslet. Už jsem to četla dvakrát.



Asi za rok se v Knižním klubu objevila další její knížka: Mafie matek, tak jsem po ní hned skočila. Hlavní hrdinka Konstance, která nikdy nepracovala, se právě rozvádí. Zůstává sama se dvěma dětmi a jediné, co jí její lakomý manžel (který si našel lepší pastvu v podobě mladé úžasné blondýny) přenechal, je obstarožní vila po tchyni ve čtvrti, kde žije mnoho šílených matek se svými neposlušnými a uřvanými ratolestmi. Mě asi nejvíc zaujal ten proces, kdy se Konstance snaží učinit ten barák obyvatelným a přes internet se zbavuje různých nepotřebných krámů.

Nevinné lži jsem také četla dvakrát. Stejně jako ta předchozí, je i toto dílko nenáročnou a zábavnou stravou pro volné chvíle. Nyní se nemohu dočkat, až zhltnu tu Drahokamovou trilogii o cestování v čase, jež prý také bude zfilmována: Rudá jako rubín, Modrá jako safír a Zelená jako smaragd.