Říjen 2017

Písničky o slepičkách

28. října 2017 v 10:17 Nejznámější písně

Babička má čtyři slepice. Ale nejsou to ptáci hrabaví, nýbrž dravci. Jedna je už hodně stará a k ní přibyly tři koupená kuřata. Hned první den společného soužití se porvaly. Ta nejsilnější, které zůstalo na hlavě nejmíň peří (vyhrála až poslední, rozhodující bitvu), je teď vůdce gangu a říkáme jí Plešatá.

Když babička přijde do výběhu a ony vidí kastrol se zrním, vyskakují hodně vysoko. Je to podívaná téměř cirkusová. Jsou zvědavé a věčně hladové. Nespokojeně kvokají, když přejdete kolem a nehodíte jim žádnou dobrotu. Tuhle se k nim do výběhu zatoulal sousedův kocour. Je to lotr, který ničí všechno, co mu přijde pod packy, ale dovolil si příliš, když se vloudil na území slepičího gangu. Hned po něm šly. Kdyby nestačil včas utéct, nelítalo by tentokrát jen peří, ale i chlupy.

Na návštěvu přijely děti. Už vědí, kde utrhnout kedlubnový list pro "koko". Holčička povídá svému dědovi: "Koko - ňam." Chce tím říct, že jde nakrmit slepici. Děda tomu ale rozumí tak, že chce tu slepici sníst, a řekne: "Ale kdepak, koko je ňam až pečený." Až bude holčička větší, naučím ji svůj oblíbený vtip: "Tohle není kurník. Je to slavný módní dům a bydlí v něm hned čtyři Koko. Koko Chanel."

Je to legrace. S dětmi i se slepicemi. A já si uvědomila, že vlastně existují i písničky o slepičkách:

--- Ta slepička kropenatá (Maxim Turbulenc) --- Slepička (Jiří Bosák) --- Pipi Henderl (Spitzbua Markus) ---

Myslím, že dětem se bude nejvíc líbít Markus.

PS: Nebudete mi to věřit, ale můj devadesátiletý prastrejda se jmenuje Jára Kohout.



Dojmy z koncertů

28. října 2017 v 10:17 Na vědomost se dává

"Na těch koncertech jsou všichni tak rozjaření a nadšení," povídá maminka.
"Všichni ne," říkám já. "Ten dědula, co seděl vedle mě v Hradci, neprojevoval nadšení ani trochu. Mračil se, vůbec netleskal, a když se ho manželka zeptala, jestli chce bonbon, zavrčel, že nechce. Já bych si dala, ale mně nenabídla."
"Mimochodem," pokračuje maminka, "koupila jsem lístky na Duo Jamaha tam, co jsme byli posledně na Progresu."
"Cože?!" zděsíme se s tatínkem okamžitě. "Tam už nás nikdo nedostane!"

Totiž to bylo tak: Jedné zasněžené březnové neděle jsme se vydali do nedalekého městečka, kde měla hrát slovenská kapela Progres. Koncert se konal v sokolovně, hned vedle stojí vila, kde bydlel strejda Míla, tak co by se člověku mohlo přihodit zlýho, žejo? Lístky do desáté řady jsme měli zamluvené po telefonu, a prý že stačí, když přijdeme čtvrt hodiny před začátkem. Byli jsme tam o něco dřív, a to jsme neměli dělat...

Malá sokolovna ještě otevřená nebyla. Lidí před vchodem začalo přibývat a začali být podivně nervózní. Pak se u úzkých dvoukřídlých dveří otevřelo jen jedno křídlo a... Takové davové šílenství jsem nezažila ani v kongresovém centru v Hradci Králové, kde vystupoval Tom Mandl a Duo Jamaha. Lidé se dali do pohybu se silou buldozeru. "Já stojím jen na jedný noze!" křičela paní vedle mě. Hmm, já měla pocit, že nestojím na žádný svojí noze, leda tak na nějaké cizí. Dav mě nesl; o tom, jestli se pohnu, nebo ne, jsem v tu chvíli nerozhodovala.

Bylo to nepříjemné, člověk tam byl úplně bezmocný, přitom měl každý svoje místo jisté. Pak mi to došlo. Vstupenky byly označené pouze číslem řady, židli si mohl každý vybrat jakoukoli. Ukázalo se tedy, že i v první řadě jsou špatná místa - pokud nesedíte přesně tam, kde si přejete. No, člověk se každý den dozvídá něco nového. Hlavně že jsme to ve zdraví přežili. (I když tatínek ještě týden poté plačtivě prohlašoval, že ho málem ušlapali. :-)

Při koncertu Duo Jamaha tamtéž už byli pořadatelé chytřejší a vydali "lepší" vstupenky. Seděla jsem ve druhé řadě a obdivovala, jak táta Alfonz hraje na harmoniku, a smála se, když syn Marián vyprávěl vtipy. Možná by měl příště raději mlčet, nebo už vážně padnu smíchy. Ten kluk nemá tušení, jak je legrační, když změní hlas a začne skuhrat jak stará babka.

Nyní je za dveřmi další velká událost. Pro mě dosud nevídaná, a proto asi nejlepší v tomto roce: Kollárovci!!! Člověk si vybírá hudbu podle nálady, to je jasné. Když to vezmu kolem a kolem, vyjde mi, že jsem doposud ze všech žánrů nejvíc poslouchala lidovou hudbu. Snad právě proto jsou pro mě největším objevem na televizi Šlágr Kollárovci (a Pepa Nauš). Kdybych to měla vyjádřit poeticky, řekla bych, že se na jejich koncert ve městě pod Zelenou horou velmi těším, protože mě ta živá hudba rozradostní a pohladí po duši. Řekla-li bych to lidově, dozvěděli byste se, že se klepu jako sulc.

A jaká že to tedy byla zábava? Co mám vykládat. Když sedíte na koncertě Kollárovců v první řadě, ostatní svět se rozplyne. A hlavně starosti přestanou existovat. Bylo vyprodáno a bylo tam i jedno hezoučké, sotva půlroční miminko v zelených dupačkách. Za mnou seděl asi šestiletý klouček v goralském klobouku, myslím, že se jmenoval David. Podle toho, co jsem jedním ouškem zaslechla, byl s rodiči i na setkání goralů v Pieninách a samozřejmě znal všechny texty písní. Kollárovcům nakreslil obrázek anděla, aby je ochraňoval na jejich cestách, to od něj bylo moc hezké. Ano, přiznávám se, když jdu na koncert, všímám si trochu i toho, jak svoji zábavu prožívají ostatní lidé. Nedivila bych se, kdyby malý David už znal knížky o andělech od Lorny Byrneové. Štefan Kollár vykládal vtipy s takovou lehkostí, že byste mu uvěřili, že se to opravdu stalo, a občas sešel z pódia mezi diváky. Tomáš Kollár nám ukázal fotku kance, kterého nedávno ulovil. To bylo teda obrovské prasisko! Alespoň jsem získala představu, z čeho přesně byla ta kotleta, co jsme tuhle dostali od známého myslivce (byly z toho řízky, sádlo a škvarky, gulášová polévka a kančí maso na víně). Ale zpátky k umění. Co bylo nejdůležitější - ten zážitek z krásných hlasů kluků Kollárovců a z poslechu dokonalé souhry hudebních nástrojů. Můj obdiv je nevýslovný.

Domů jsem si odnesla plakát na další turné. Tentokrát bych ráda jela do města perníku. Jen abych nedopadla jako posledně, když jsem si tam chtěla objednat vstupenky na Alexandrovce po internetu. Už byly v košíku a já si teprve všimla, že jsou do města pod Ještědem. Na setkání s Kollárovci po koncertě jsem nečekala. Já totiž nikdy neměla touhu po autogramech a fotografiích s umělci, je to dáno mojí povahou. A říkat jim, jak jsou úžasní a šikovní, to přece už dávno vědí od ostatních, více smělých lidí. Snad jen, kdyby to po mně žádala nějaká vyšší moc, abych došla po koncertě třeba za Kollárovci a něco jim pověděla, tak bych to udělala, asi... Na tohle já nejsem, mně stačí, když umělce obdivuji z hlediště nějakého sálu (a jim to musí stačit taky :-) Líbí se mi být na chvíli ve společnosti někoho, kdo dělá, co ho baví nejvíc. Mám radost, když vidím, že někdo našel své místo v životě. Přeju jim to a totéž si přeji i pro sebe.




NA VĚDOMOST SE DÁVÁ

27. října 2017 v 17:02

.
.
.
.
.
.
.
.
.
.

.
.
.
.

.

HUDBA (NE)JEN LIDOVÁ

27. října 2017 v 17:01

.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Světadíl americký --- Natalia Oreiro --- Carlos Gardel --- Cristian Castro --- Selena --- Gilda --- Belinda ---

.
.
.
.
.