Listopad 2017

The Kelly Family

25. listopadu 2017 v 16:58 Ostatní Evropa

Jako malá holka jsem se kamarádila s vnučkou naší sousedky Milky Fialové (ano, ta paní se skutečně jmenuje jako ta kravička z reklamy na čokoládu :-) Ona bydlela v Praze, tedy v rozvinuté civilizaci, o prázdninách jezdila na venkov a já se od ní dozvídala, co je zrovna v módě. Četly jsme si třeba příběhy ze série Stopy hrůzy, nebo jiné knížky, z nichž nejvíc se mi líbila Tvrdohlavá Marie o životě Marie Curie-Sklodowské. Ovšem ze všeho nejvíc byla podle mojí kamarádky v módě hudební skupina tvořená devíti dlouhovlasými sourozenci - The Kelly Family, kde kluci měli snad delší vlasy než děvčata. Byla jsem k nim zpočátku velmi nedůvěřivá, protože já a angličtina, to byl boj odjakživa, ale když je vám deset a něco se líbí vaší nejlepší kamarádce, dobrý vztah si k tomu získáte taky. Kamarádka měla nejraději písničku An Angel, já zase When The Boys Come Into Town, protože se tady zpívá i španělsky. I tohle je hudba mého dětství.


Paní Barbara Ann (1946-1982) a její manžel Daniel Jerome Kelly (1930-2002) odešli v roce 1966 z USA. Daniel měl s první ženou čtyři děti: Danny (*1961), Caroline (*1962), Kathy (*1963) a Paul (*1964). Usadili se ve Španělsku, kde začali vychovávat děti v lásce k hudbě a dělat muziku (narozeninové oslavy, svatby, místní slavnosti). Narodily se jim tady další děti: Johnny (*1967), Patricia (*1969), Jimmy (*1971), Joey (*1972), Barby (*1975) a Angelo (*1981). Mezi posledními dvěma jmenovanými přibyl ještě Paddy (*1977) v Irsku a Maite (*1979) v Německu. Děti (tedy ty, co už byly na světě) vystupovaly v roce 1975 jako Kelly Kids ve španělské televizi. Rodina také cestovala a hrála všude možně po Evropě (Rakousko, Německo, Nizozemí, Irsko, Francie).

Nějaký čas po smrti maminky tři nejstarší sourozenci skupinu opustili. Nejstarší tu teď byla Kathy, která se starala o ostatní. V polovině devadesátých let nahráli album Over the Hump, prodalo se přes 4,5 milionů kusů a dostavila se velká vlna popularity. Po roce 2000 se sourozenci Kellyovi začali rozcházet, někteří chtěli vyzkoušet sólovou dráhu, jiní nesouhlasili s uměleckým vedením skupiny. A teď, v roce 2017 vydali album svých největších hitů - tuším se třemi novými písničkami, psali tuhle v novinách - We Got Love. Maite Kellyovou jste už několikrát mohli vidět v pořadu Floriana Silbereisena.


O družstevních prodejnách

25. listopadu 2017 v 16:57 Na vědomost se dává

Děda Karel byl můj nejlepší kamarád a vzor. Chtěla jsem dělat všechno, co dělal on. Vstávat brzo ráno, chodit do lesa na houby a na šišky, na zimu sušit křížaly, dívat se na filmy pro pamětníky a na hokej. Každý den snídal pečivo a bílou kávu. Já chtěla taky bílou kávu, ale to prý děti nemůžou, tak jsem se nechala přesvědčit, abych se zatím spokojila s meltou, protože ta chutná podobně. Děda pracoval pro spotřební družstvo Jednota, jezdil s náklaďáčkem po okolí a zásoboval prodejny a restaurace. Proto chodím nejraději nakupovat do družstevních prodejen a stále jsou to pro mě Jednoty, i když jejich názvy za společnou značkou coop jsou dnes mnohem rozmanitější. A protože mě všechno zajímá, musela jsem si o nich zjistit něco víc. Vždyť do stejného obchodu chodila nakupovat známá drbna paní Fuksová a ostatní lidi z vesnice Třešňová z mého oblíbeného seriálu Chalupáři.



Od roku 1844 začala v Anglii vznikat družstva spotřebitelů (consumer cooperatives, zkráceně coop) a velmi rychle se rozšířila do mnoha zemí světa. Na území dnešní ČR byl jako první roku 1847 založen Pražský potravní a spořitelní spolek. Členové, většinou dělníci a drobní řemeslníci, si v družstvu ukládali svoje úspory a za takto vzniklý kapitál bylo nakupováno zboží běžné denní potřeby. Členové pak získávali podíl ze spolkového hospodaření. Ve Švýcarsku, Itálii, Finsku i na Slovensku má coop vedoucí postavení na maloobchodním trhu prodeje potravin a silné postavení má prý rovněž ve Skandinávii, Velké Británii, Japonsku a dalších asijských zemích.

V poválečných dobách i během hospodářských krizí zajišťovala spotřební družstva spravedlivé ceny. Již v roce 1930 existovaly družstevně-privátní výrobky nesoucí název Coop nebo Cooperator. Další družstevní spolky a prodejny nesly název např.: Svornost, Hrádek, Práce, Svépomoc, Vzájemnost, Včela, Konsumní a úsporný spolek, Potravní spolek a výpomocná pokladna. Jim byly nadřazeny a ku pomoci Ústřední svaz konzumních, výrobních a hospodářských družstev, Velkonákupní společnost konzumních družstev či Mezinárodní svaz družstev. Existoval také družstevní časopis Zpravodaj.

Na začátku padesátých let změnily družstevní prodejny název na Jednotu, například Jednota - okresní lidové spotřební družstvo Velké Meziříčí vlastnila prodejny s koloniálním zbožím, zeleninou, mlékem a mléčnými výrobky, masem a uzeninami, pekárenským sortimentem, obuví, papírenským zbožím, tabákovými výrobky, hračkami a textilem, dále devět hostinců, dvě cukrářské a šest pekařských výroben a jeden pobočný velkoobchodní sklad.
"Po roce 1989 došlo k postupnému narovnávání majetkových poměrů a družstva se musela vypořádávat s nastupující zahraniční konkurencí, která stavěla moderní prodejny, zatímco družstva musela udržovat velké množství starších prodejen. Ironií tak je, že za socialismu se stát díval na družstva coby kapitalistický přežitek a nyní jej považuje za přežitek socialistický. V současnosti jsou družstva známá především podporou regionů, kde působí, a prodejem regionálních výrobků. … Jsou zde také zaváděny doprovodné služby pro zajištění co největšího komfortu místních obyvatel. Jde například o finanční služby tipu platba složenek, bezkontaktní platební terminály, dobíjení kreditů, nebo výběr hotovosti. Z dalších aktivit se rozvíjí spolupráce s Českou poštou, farmářské trhy a řada dalších."

Spotřební družstva ČR vystupující pod označením COOP, slaví v roce 2017 170 let od založení prvního družstva na našem území. Jsou nejstarším trvale působícím prodejcem potravin. Svaz českých a moravských spotřebních družstev (Skupina COOP) sdružuje 47 spotřebních družstev, která provozují dohromady téměř 2.900 prodejen.

- - -


Svátek sv. Martina

11. listopadu 2017 v 10:00 Trocha zeměpisu a kulturního dědictví

Sv. Martin z Tours
* kolem r. 316, Sabarie v římské provincii Horní Panonii (dnes Szombathely v Maďarsku)
† 397, Candes (dříve Galie, dnes Francie)
● Patron vojáků, dragounů, koní, hus, kovářů, zbrojířů, koželuhů, krejčích, tkalců, kloboučníků, hostinských, vinařů, mlynářů, bednářů, pastýřů, cestujících, žebráků, zajatců, abstinentů.
● Patron Szombathely, Francie, Buenos Aires, diecézí Stuttgartu a Mohuče, rakouské spolkové země Burgenland a švýcarského kantonu Schwyz.
● Přímluvce za úrodu na polích. Zobrazován většinou jako voják na koni s mečem. Jeden z prvních nemučedníků, kteří byli prohlášeni za svaté. První významný průkopník mnišského života v západním světě. O Martinovi se dochovala spousta věrohodných faktů (životopis byl napsaný rok po jeho smrti) i legend.

Jméno prý dostal po římském bohu války Martovi (v 1. pádu je to Mars). Jeho otec pocházel z Pavie na severu Itálie, byl římským důstojníkem a ve výslužbě se usadil v Panonii. Vzdělání získal Martin v Itálii, kam se rodina přestěhovala. Už jako kluk si přál být křesťanem, ale otec si přál, aby se stal vojákem. V patnácti letech přijali Martina k vojsku, dostal se k císařskému jezdectvu. Své povinnosti vykonával spolehlivě a byl povýšen na důstojníka. Kolem osmnáctého roku života ho přidělili k posádce v dnešním Amiensu ve Francii.

Jedné chladné noci v Amiens, když se vracel do vojenského tábora, potkal u městské brány žebráka, který ho prosil o almužnu. Martin u sebe neměl peníze ani jídlo, a tak alespoň rozťal mečem svůj plášť a polovinu žebrákovi daroval, aby se zahřál. Později se mu ve snu zjevil Ježíš oděný právě do toho kusu pláště a řekl: "Tímto pláštěm mě oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu." Podle Bible tím Ježíš chtěl říct: "Cokoli učiníš jednomu z mých nejmenších bratří, pro mě jsi učinil."

Martin se nechal pokřtít a požádal o propuštění z vojenské služby, protože jako křesťan by přece neměl bojovat. Bylo mu něco málo přes dvacet. Stal se žákem sv. Hilaria v Poitiers, kde přijal nižší svěcení a stal se prý exorcistou. Chtěl bojovat proti pohanství v rodné Panonii, ale musel odtamtud uprchnout. Žil v Itálii jako poustevník, potom se vrátil do Galie a vytvořil společenství mnichů poustevníku v Ligugé nedaleko Poitiers (kde dodnes najdete zbytky prvního kláštera v Galii, tedy v dnešní Francii). Jeho učitel Hilarius ho přiměl, aby přijal vyšší svěcení a stal se knězem.

Martinovi bylo 56 let, když se stal biskupem v Tours. Někteří autoři uvádí, že "odmítal přepych biskupského sídla", a jiní dodávají, že toto byla pouze představa vytvořená lidmi ve středověku, neboť v Martinově době byla biskupskou rezidencí právě ta chatrč, ve které bydlel. Později přesídlil do Marmoutier, kde vytvořil významné středisko řeholního života.

Zemřel osmého listopadu v osmdesáti letech v Candes na jedné ze svých četných misijních cest, při kterých hlásal slovo Boží a snažil se o zlepšení špatných poměrů na venkově. Martin, "biskup chudých", byl pohřben 11. listopadu v Tours; pohřebního průvodu se účastnilo ohromné množství lidí. Nad hrobem dal jeho nástupce postavit kapli, která se rozrostla na baziliku sv. Martina v Tours. Jeho hrob byl třetím nejnavštěvovanějším poutním místem v Evropě, po Římu a Santiagu de Compostela ve Španělsku (ostatky sv. Jakuba).


Svatomartinské zvyky
Z čistě světského pohledu je svátek sv. Martina příležitostí dobře se najíst. Za starých časů byl tento den začátkem nového hospodářského roku. Úroda po sklizni už byla zpracovaná, dobytek se vracel z pastvin, a to byly důvod k oslavě. U rychtáře se pořádala hostina pro sedláky, často pak byla i tancovačka. Byla to prý "náročná oslava", která mohla trvat i několik dnů a říkalo se jí "svatomartinská sýpka" nebo "bejkova svatba".

Jedenáctého listopadu vypláceli hospodáři mzdu čeledínům a děvečkám a uzavírali s nimi smlouvy na další rok. Pokud chtěli jít do jiné služby, mohli to udělat právě teď, protože opustit službu mimo tento termín bylo zakázané. Během roku dostávala čeleď stravu, nyní sjednanou odměnu v podobě peněz i naturálií (hospodář jim většinou "nasypal" obilí). Což mnohé mladé lidi tak rozparádilo, že se samou radostí opíjeli, dělali kravál a nepořádek a říkalo se jim "martínkové". O svátku sv. Martina se také vypláceli obecní zaměstnanci (pastýř, ponocný, učitel, kovář; ve městech písař, radniční sluha, biřici, kat) a chodilo se na koledu. Obecní zaměstnanci obcházeli domy, přáli štěstí do dalšího hospodářského roku a dostávali drobné dárky. Učitel chodil s žáky, zpívali, recitovali nebo předváděli krátké divadelní vystoupení.

Svátek sv. Martina je spojen s prvním sněhem. Říká se, že svatý Martin přijíždí na bílém koni. V některých zemích si děti vyrábí lampiony a chodí s nimi v průvodu. V předvečer svátku se také scházejí rodiny u martinské husy a martinského pečiva. Dříve byla tato husa poslední pečení před adventním postem. Pijí se svatomartinská vína, tedy první vína nového ročníku, která zrála jenom několik týdnů, jsou "svěží a ovocitá".

Připravovat pečenou husu je velmi starý zvyk. Ale nikdo už neví, proč se dává na pekáč právě tento opeřenec. Kvůli legendám o Martinově skrývání se mezi husami, když měl být zvolen biskupem, nebo kvůli tomu, že ho údajně kejhání rušilo při kázání, to asi nebude. Pravděpodobně to souvisí s tím, že v tomto období hospodáři zmenšovali stavy dobytka a hus. Obojí se chovalo venku mimo hospodářství a teď se to vrátilo domů, tak aby toho pod střechou nebylo moc. Z husy zbyly kosti a ty prý byly dobré k věštění počasí. Peří z křídla zase v prosinci využívaly ke svým obchůzkám svaté Lucie. Ale to už je zase jiná hezká tradice ze starých časů.

Říkám si, jaká asi je taková pečená husa na jablkách se zelím nebo to mladé víno. Ještě jsem je nechutnala. Ale nemusím přece mít všechno hned, nějaké zážitky si můžu nechat i na starý kolena, abych měla stále co objevovat. Vloni jsem ovšem poprvé pekla martinské rohlíčky s ořechovou náplní, to byla dobrota!. Taky jsem si pořídila lampión. A kdo ví, možná někdy procestuju Evropskou kulturní stezku svatého Martina, která vede ze Szombathely do Tours.


- - -
Zdroje:
RAVIK Slavomír, O světcích a patronech (Levné knihy 2006)
VONDRUŠKOVÁ Alena, Český lidový a církevní rok (Moba, Brno 2015)