Květen 2018

Schody do nebe

29. května 2018 v 17:03 Nejznámější písně

Nikdy jsem neuměla vykládat verše a otázky v hodinách literatury "Co tím básník chtěl říct?" jsem neměla ráda. Zde ale vím naprosto přesně, o co jde. Vypravěč hovoří k dívce, která je patrně velmi nemocná, protože ji všechno hned unaví. Dívka má navíc depresi, protože na zemi život není lehký a ani ji nebaví. Kvůli své nemoci zřejmě brzy opustí tento svět. Vypravěč jí chce postavit schody do nebe, po kterých, jak známo, odcházejí lidské duše, a ona tam nahoře bude už jenom šťastná... Někdo by mohl říci, že je to těžké existenciální drama. Ale houbeles! Já myslím, že tahle píseň se musí líbit úplně každému. Všichni přece celý život čekáme, až se jednou odebereme domů do nebe, do ráje, kde jsou jen andělé. :-)


Jako autoři této písně se uvádějí Karel Kopecký (hudba), který ji také nazpíval, a Jindřich Faktor (text). V roce 1964 získaly Schody do nebe Zlatého Slavíka v kategorii píseň; později ji nazpíval i Waldemar Matuška. To jsou dohromady asi tak všechny informace, co vám na první pokus vydá internet... Z vyprávění vím, že Karel Kopecký, který uměl hrát na klavír, skládal hudbu, zpíval a vystupoval i v divadle, pracoval jako umělecký brusič v brusírně při Ústředí uměleckých řemesel. Ta se nacházela ve Vodičkově ulici v Praze a krášlily se zde malé série uměleckých předmětů ze skla. Jednou dvakrát přijel vypomoct s nějakou zakázkou i do naší vsi, kde bývala sklárna, která rovněž patřila pod ÚUŘ. Ach, to musel být krásný čas, když ten Karel s tím svým roztomilým obličejíkem zasedl k tomu brusu a začal zpívat... Ženský ze sklárny z toho prý byly úplně u vytržení, těžko se jim soustředilo na práci a uši prý měly nastražený jako zajíci...




.
.
.

Muzeum užitných předmětů v Horním Studenci

5. května 2018 v 17:06 Trocha zeměpisu a kulturního dědictví

To jsme jednou v neděli šli na procházku ze Ždírce nad Doubravovu do vesnice, odkud pocházel děda Culek. Počasí bylo krásné, mamka vykládala, kdo kde bydlí a kdo všechno jsou naši vzdálení příbuzní..., až jsme došli na konec vesnice, kde stojí škola. A před ní několik kočárků z minulýho století. "Podívejte se," křičím, "muzeum pana Jiráska je otevřené, jdeme tam!"

S panem Jiráskem z Krucemburku jsme se seznámili skrze starou veteš (to jsou předměty, které ve své domácnosti už nepotřebujete, chcete je vyhodit, ale pak se ukáže, že jsou přece jen ještě k něčemu dobré). Zazvonil u nás asi před deseti lety a připadal si tu díky svojí zálibě v užitných předmětech jako v ráji.

To víte, ve starém domě se najde ledacos, a nejen díky shromažďovacímu úsilí tamních obyvatel. V první půlce minulého století totiž předkové pronajímali jednu místnost lufťákům. Jezdil sem nějaký gymnaziální profesor z Kolína a před ním jeho příbuzný toho jména Otokar Holländer. A ti nám tu zanechali tolik herberku, až z toho přechází zrak. Mnozí restaurátoři byli nadšení z toho překrásného, falešnými drahokamy vykládaného a červotočem vykousaného ložnicového nábytku. A všichni do jednoho vřeštěli, že si ho ale nemůžou vzít, protože je z tvrdýho dřeva a když by to namočili do konzervačních látek, bylo by to zničený. Takže na herberk po Otokarovi už si brousí zuby pila - leda že by si ho na poslední chvíli i s tím červotočem odvezli lidi z Barrandova a dali mu možnost hrát v nějakém filmu, ha ha. :-)

Pan Jirásek si onehdy odvezl čtyři obrazy z Otokarova majetku, kterým se říkalo Jaro, Léto, Podzim, Zima, a rovněž dva prastaré kočárky. Toužebně pohlédl na penzion v sousedství a pravil, že takový prostor by potřeboval pro ty úžasné věci, které nashromáždil. Za pár let jsme zjistili, že svoji sbírku umístil do jednoho starého domu při hlavní silnici v Krucemburku a byli jsme se tam podívat. Potom ji přestěhoval do jiného starého domu při hlavní silnici. To jsme zjistili tak, že několik kočárků jako upoutávka na jeho muzeum postávalo kousek dál. Potom zmizely i odtamtud. Ale za nějaký čas se zase objevily, a sice před školou v Horním Studenci, odkud pocházel děda Culek.

Oné neděle jsem měla vážně ohromnou radost, že se můžu podívat do té krásné budovy z roku 1896, kam chodil děda do školy a vyváděl tam ty svoje lumpárny, o kterých mi vypravoval. Mohla jsem se tam podívat díky panu Jiráskovi a městu Ždírec nad Doubravou, které mu umožnilo ty prostory využít za velmi přívětivých podmínek. Ve třídách, kabinetech a v tělocvičně nyní najdete kočárky, historické šicí stroje, rádia, staré hračky, nádobí, obrazy, žárovky a spoustu zvláštních předmětů, o kterých nemáte tušení, k čemu je předkové mohli používat - třeba dřevěný škopek s víkem a klikou, který nadělá spoustu rámusu, a ona je to pračka! Pan Jirásek vás svým muzeem rád provede a všechno vysvětlí.

Tatínkovi se hned v první místnosti zalíbila černobílá fotografie kluka s medvědem. "Ta je z padesátých let," prohlásil znalecky. "Stejnýho medvěda jsem měl jako děcko. Upadla mu ale noha, když jsem ho hodil po čertovi s Mikulášem. A pak jsem se běžel schovat pod postel." Ano, muzeum pana Jiráska probouzí nejrůznější vzpomínky. Přijďte a uvidíte.


PS: Pokud chcete panu Jiráskovi udělat radost, přineste mu nějakou hezkou starou pískací hračku.
Těch má ve své sbírce zatím nedostatek.





.
.
.
.
.