Srpen 2018

Léto v Domě na vsi

21. srpna 2018 v 17:09 Dům na vsi
















.
.
.
.
.
.
.


Červencové zavařování

21. srpna 2018 v 16:28 Dům na vsi

Před pár lety jsme od strejčínka dostali okurky nakladačky. Nepamatuji se, že bychom je kdy zavařovali, ale teď, když jsme je měli, jsme se do toho pustili. Byla polovina července onoho léta 2015, kdy i náš chladný kraj zasáhla vedra. Babička čistila okurky kartáčkem ve žlutém plastovém škopíku, mamka je omývala v čisté vodě a nosila mi je do kuchyně, kde jsem je nacpávala do sklenic, prokládala mrkví, koprem a cibulí a zalévala kořeněným nálevem. Potom se vařily ve vypůjčeném zavařovacím hrnci (od strejčínka samozřejmě).

Bylo pět hodin odpoledne, když se umývalo nádobí. Otevřeným oknem vcházel do kuchyně lehký vánek a já si pochutnávala na zbytku kávového dortu z víkendové oslavy, který jsem zapíjela mlékem. Najednou se setmělo a vítr zesílil. Blížila se bouřka. Přišla ale až za hodinu a půl, to už jsme měli po práci a já zobala kešu oříšky a četla si. Bylo to pro mě velmi příjemné odpoledne a právě tehdy vstoupila do mého života vášeň pro zavařování... Dnes už máme vlastní zavařovací hrnec, na příbuzných a známých jsme vyžebrali dostatek sklenic od všeho možného a podnikáme výpravy do "kouzelné země zavařené zeleniny" ve velkém.

Letošní červenec byl na zážitky se zavařováním velmi bohatý. První přišly na řadu okurky nakladačky, pak zeleninová směs s paprikami, rajčaty, cuketou a mrkví, která se hodí na těstoviny, do rizota i k bramborám s kotletou po debrecínsku (přidá-li se kyselá okurka nakladačka :-) Zavařené papriky v kořeněném nálevu s olejem jsou moc dobré a nedají moc práce. Vyzkoušela jsem také dva nové recepty: zavařený okurkový salát s cibulí a ostrou rajčatovou omáčku. Ta je naopak velmi pracná. Tři kila oloupaných a nakrájených rajčat se vaří s česnekem a cibulí tři hodiny jako povidlí, potom se přidá pálivá paprika, sůl, ocet a kari. Vzejdou z toho čtyři malé skleničky, ovšem chuťový výsledek je prostě mňam!

Největším překvapením je pro mě však recept na okurky v medu. Vařím je už čtvrtým rokem a stále si říkám, jak to kdo asi vymyslel. Salátové polní okurky se nakrájí na klínky a nechají uležet s cibulí. Nálev tvoří ocet s trochou vody, v něm se vaří pepř, kari, hořčičné semínko, cukr, sůl a med. Je to takový utrejch s velmi výraznou vůní, ale ta chuť, a vůbec všechno kolem okurek v medu, mi přijde fascinující! Letos se mi při jejich přípravě povedl pěkný kousek. Nálev vzkypěl dřív, než jsem stačila doběhnout k hrnci. Med se připálil, že málem nešel vydrhnout z hrnce ani z plotny, a odpařující se ocet se postaral o působivou kouřovou clonu. Prostě boží dopuštění. Ale i tak to bylo fajn. Protože co tebe nebo tvoji kuchyň nezabije, to tě posílí.




.
.
.
.
.
.
.

Jahodový a třešňový červen

21. srpna 2018 v 16:25 Dům na vsi

Byla to radost pohledět na větve obtěžkané červenočernými třešněmi a na keříky obsypané šťavnatými jahodami. Letos jich vyrostlo ne hodně, ne dostatek, ne přebytek, ale ohromně moc! Nikdy jsem nebyla v lázních, ale když jsem tu úrodu nanosila do kuchyně a začala ji zpracovávat, lázňovala jsem se v těch úžasných vůních. Šťávy, koktejly, buchty, ovocné víno, marmelády a džemy, to všechno v průběhu června v Domě na vsi spatřilo světlo světa.

Pro inspiraci jsem vylovila ze dna skříně svoji největší kuchařku. Připadala jsem si, jak mnich z tajemné knihovny v románu Jméno růže, neboť ten svazek váží asi tři kila; ti klucí téhdá neměli lehkou práci... Ze všeho nejdřív jsem si chtěla ujasnit pojmy z toho vtipu na celnici: "říká mně, že veze džem, v papírech má napsáno jam a auto má plný marmelády". Nuže, džem je prý řidší hmota obsahující kousky ovoce; vzniká tak, že ovoce nakrájíte a rozmačkáte šťouchadlem na brambory. Marmeláda je tužší, dělá se z hodně vyzrálého ovoce, které proženete mlýnkem nebo rozmixujete a propasírujete přes síto. Ano, a pak jdete v obchodě kolem regálu, kde stojí ve skleničce meruňkové cosi, co je podle této teorie marmeláda, ale na obalu to má napsáno džem. No nic, popojedem...

Dále jsem se dozvěděla, že přidám-li citronovou šťávu, zvýrazním chuť ovoce. A že sbírat pěnu není nutné, neboť pěna má vliv pouze na vzhled, nikoli na chuť toho džemu. To se mi ulevilo, protože z četby receptů v časopisech jsem nabyla dojmu, že pěna je nepřítelem číslo jedna a jestli ji ve svém výtvoru ponechám, tak to bude velký průšvih a špatný výsledek; prostě velký špatný, chápete? Nakonec je třeba dbát na to, aby se džem s cukrem nevařil moc dlouho, jinak cukr zkaramelizuje a ovoce ztratí přirozenou chuť. A taky barvu, jak povídala jedna paní na návsi. Vařila moc dlouho, jahůdky zhnědly a dětičky to nechtěly papat.

Nejraději bych vyzkoušela úplně všechny recepty na džemy a marmelády, co doma mám. Jahody bych kombinovala s banánem nebo multivitamínovým džusem; třešně s marcipánem, rumem, skořicí a badyánem či s vanilkovým luskem... Ale to by mi pak nezbyl čas na ovocné buchty kynuté, třené či z drobenkového těsta, neřku-li na jinou práci... A tak sním o tom, že stejně jako Frances Mayesová věnovala jeden rok svého života pouze cestování a pak o tom napsala knihu Rok ve světě, já budu moci věnovat jeden rok svého života pouze vaření...





.
.
.
.
.
.
.

Retroden 11-08-2018

21. srpna 2018 v 16:00 Na vědomost se dává

Byli jsme tam minulý rok a letos jsme jeli zase. Rodiče nasedli do Drakouše (který prošel procesem zvaným tuning), já s bráchou do Starouše (který je poctivé retro) a vydali jsme se na cestu do minulosti. Do nedalekého městečka, kde v parčíku za sokolovnou měly sraz retro-automobily, hrála retro-hudba, lidé měli retro-oblečení a roztomilá nemluvňata se vozila ve starých kočárcích. Procházeli jsme se mezi autíčky. Brácha povídal, že "tamhleten naleštěnej hadrák by byl tak za čtvrt melounu" a tomuhle citroenu že se říkalo kachna pro jeho klátivý pohyb při jízdě. Potom jsem nastoupila do retro-autobusu na vyhlídkovou jízdu do sousední vesnice, to byl vážně zážitek století. Ale víc než pro mě asi pro dva hubené kluky, co seděli úplně vepředu. "Pane, co je to, pane?" dožadovali se řidičovy pozornosti a ukazovali na jakýsi hrb na podlaze. "Tam je motor," odpověděl pan retro-řidič. "Pane, ukažte nám ten motor, prosííím." Když jsme se vrátili a vystupovali, kluci si přesedli na jiné sedačky a že pojedou znova.

Drakouš a Starouš

Retro-autobus


Citroen zvaný kachna

.
.
.
.
.
.
.

Hasiči a traktoristi

21. srpna 2018 v 15:55 Na vědomost se dává

Po několika letech se na kopci za dědinou opět sešly dvě velké akce: výstava historických traktorů a závody historických koňských stříkaček. Asi nemusím vykládat, že kvůli přípravám byla dědina vzhůru nohama už týden předem. A pak to v onu poslední červnovou sobotu v jedenáct hodin dopoledne konečně začalo. Kolem našeho domu pod kopcem projel retro-policajt na motorce, což znamená, že se procesí traktorů dalo do pohybu a vydalo se na velkolepou jízdu dolů ke dva kilometry vzdálenému rybníku. Za hlasitého troubení a v oblacích výfukových plynů, samozřejmě. Na traktorech se veze i hodně dětí, některé jsou úplně malinkaté, a všechny mávají jako anglická královna. Z penzionu vylezl kuchař Pepa, aby se podíval na tu parádu. Lufťáci holt dneska budou bez oběda. :-) Traktorista od Pardubic má modrou košili s červenou kravatou. Jiný pán zase retro-oblek. Veze se i jeden malý mops a nechybí ani traktor s povozem, na kterém je stůl a lavice pro celou jednu vysmátou rodinu.


V jednu hodinu odpoledne hraje dechová kapela hymny čtyř národů, které se účastní hasičských závodů: Češi, Slováci, Poláci a Maďaři. Na stožáru ovšem visí ještě vlajka francouzská, prý kvůli jednomu francouzskému traktoru, a vlajka Velké Británie, protože od loňska je členem místního sboru dobrovolných hasičů i jeden pan Skot. Přišel na kopec ve skotském národním kroji a po úvodních projevech zahrál na dudy melodii z filmu Statečné srdce. Jmenuje se Steven Lockhart a pochází z Glasgow. Jestli je to příbuzný Zlatoslava Lockharta, po tom jsem nepátrala. :-)

Jako první závodí domácí, aby se mohli nadále věnovat už jen organizačním povinnostem. Závod sestává z překonání překážkové dráhy, požárního útoku a pivní štafety. Moderátor oznamuje, zatímco šestice našich hasičů v historických uniformách pumpuje vodu do hadic, že tito hoši trénují každý den. A hoši se řehtají jak koně, protože to má k pravdě daleko asi jako Mořské oko k Helské kose, tedy přes celé Polsko.


Než přijede na start ke kádi s vodou další historická stříkačka, hraje dechová hudba. Ovšem ne každý závod probíhá bez problémů. Hasiči z Kaplné sebou po závodě sekli do trávy vyčerpáním. Naštěstí z nemocnice na kraji města ihned dorazil primář Blažej a sestra Ina. Doktor říká (a hrabe přitom v tašce): "Uvidíte taký malý zázrak, ak táto živá voda pomože mojim bratom." Nalil do nich vodu a všichni ožili. Až na jednoho. Na toho musela sestra Ina použít kardiostimulátor (obrovskou palici) a praštit ho do hrudi. Nicméně to nepomohlo. Doktor teda, že mu dá do infúzie pivo. Nic. Tak mu podal "dvadsaťpercentný prírodný zdravotný roztok, volá sa víno". Nic. Zabral až padesátiprocentní přírodní roztok, jakási borovička nebo tatranský čaj, a i poslední kaplnský nebožák vyskočil ze země živ a zdráv. Nato se ozvalo z pódia od dechové kapely: "Bratia Slováci, kdyby vám to oživování někdy nevyšlo, klidně se obraťte na nás, hrajeme také výborně pohřby."

No a zlá nemoc postihla také závod hasičů z Jedousova: zauzlení hadice. Ale vyřešili to rychle. Jiným zase stříkala voda nejen z proudnice, ale i z prostředku hadice. Jeden divák na ně křičí: "Chlapi, máte prokousnutou hadici!" Hasič odpovídá: "To jsou německý hadice." Tím se patrně všechno vysvětluje. Mezi diváky sedí smějící se Polák s červenou vlajkou, má s sebou nějakou sirénu na kliku a dělá rámus. Chodí za ním děti a chtějí si taky zatočit klikou. Některé utečou, protože je vyděsí, že ten pán mluví cizí řečí... No zábavy bylo toho dne spoustu a taky utekla hodně rychle.

.
.
.
.
.
.
.